Tribun

Komentář k alarmujícímu článku Gerald Celente: EU se zhroutí v 90 dnech:

Dnes se opět demonstrovalo proti Cikánům a zítra se bude demonstrovat zase a zase úplně zbytečně, protože takové demonstrace se zcela míjejí s podstatou problému. Eskalace situace na Šluknovsku – asi nejvážnější tendence k nepokojům za posledních dvacet let – si vyloženě říká o to, aby se k ní člověk nějak vyjádřil. Po polemice s jedním jednoduchým konečným řešením a zamyšlením nad pojmem „nepřizpůsobiví“ teď recykluji ještě své příspěvky z diskuse pod článkem Situace ve Šluknovském výběžku, prosba o pomoc u Kojota. A moc bych za to nedal, že to nejsou zdaleka má poslední slova k tomuto tématu:

Těžko říct, jestli své panské manýry pochytil ministr Kalousek od svého kolegy Schwarzenberga, nebo je mu vrozené (tipoval bych spíše to druhé), každopádně pan ministr se suverénností despoty zfackoval drzého občana. Může si něco takového politik dovolit? U nás může. Rozhodně nevěřím tomu, že „Kalousek tímto kouskem v politice skončil, a mohlo by to znamenat i pád vládní koalice,“ jak se domnívá T. Pecina. Kalouskovi to zase projde, protože mu projde vždycky všechno, stejně jako komukoliv z vládní koalice. Ale to ještě neznamená, že si k tomu člověk nemůže říct svoje…

Vím, že jsem „detox“ od politiky vyhlašoval již několikrát, ale nakonec mi to vždycky nedalo, zase jsem se spustil a výsledkem jsou lamenty, jako je tento, tento nebo tento. Ale k čemu vlastně? Proč si kazit spaní a zažívání kvůli elitám, kterým je mínění poddaných (bez uvozovek!) lhostejnější, než loňský sníh?

Ceny ropy rostou, její zásoby se zmenšují. Finanční krize je chronická, bankovní průmysl kolabuje a jeho jedinou záchranou je, že si vstupní surovinu (peníze, úvěry) může po libosti generovat a nemusí ji nikde ani těžit, ani krást, ani kupovat.

Následující komentář jsem utrousil pod zamyšlením V. Špidly Smrt Československa (a následně i pod originálem). K dnešním oslavám zrození zavražděného státu se myslím velmi dobře hodí.

Problém se zvyšováním flexibility trhu práce je v tom, že stejně jako všechna ostatní opatření vlády je i toto asymetrické: týká se jediné strany – zaměstnanců – které navíc vznikají nové povinnosti (povinnost strpět jednání zaměstnavatele), aniž by jim dávala nová práva či záruky. Pokud by šlo o asymetrii směřující k nastolení rovnováhy vyjednávacích pozic, bylo by to v pořádku, zde jde ale o asymetrii, které nerovnováhu prohlubuje a dále oslabuje tu slabší strany. Vyjednávací pozice zaměstnance a zaměstnavatele není v žádném případě stejná: zaměstnanec je existenciální závislý na prodeji své práce, kterou může ovšem vykonávat pouze za podmínek, které vlastní zaměstnavatel.

Jiří Pehe připomněl „pravdu“, kterou někteří nechtějí slyšet, totiž že reformy jsou vzaté za špatný konec.

Ve své kritice fungování a reformy sociálního systému se Jana Makovcová obrací na nového ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka mimo jiné s touto připomínkou: „Jsem rozezlená, z toho, jak plánované snížení příspěvku na péči vysvětlujete tím, že řada lidí dávky zneužívá. Je to, jakoby mi někdo prohlížel kabelku u poklady v supermarketu, jestli jsem náhodou něco neukradla. Takové bezdůvodné podezření mne uráží. Vás by neuráželo?"

Nedávno zveřejněné programové teze TOP09, které mne ve své obludnosti vyděsily (což byl ovšem evidentní cíl této provokace, jisté lidi šokovat), nelze přejít mlčením. Na druhou stranu se mi ani za mák nechce se tím hnusem zaobírat více, než je nezbytně nutné, proto pouze zopakuji to, co jsem naspal pod článkem TOP09: Strana pro milionáře:

Výběr několika vlastních postřehů a myšlenek zpod reedice upoutávky Slovenská penzijní lekce na Outsider Media na téma (částečná) privatizace důchodového systému.

Kontext: podle některých (podle všeho malých) podnikatelů s pár zaměstnanci jsou tito jen darmožrouti a nevděčníci, kteří koukají, kde by co ukradli, ošulili, a pouze nedokonalé zákony brání tomu, aby s nimi bylo naloženo tak, jak si zaslouží.

Uznávám, je to ostuda, když po všem tom úsilí, které jsem sledování dění kolem radaru a psaní o něm (přesněji  proti němu), nemám teď, když dojde k zásadnímu obratu, připravený solidní komentář. Ale je to tak – nemám. Proto, než jej napíši, což beru jako víceméně svoji dobrovolnou povinnost, nabízím alespoň své komentáře recyklované zpod blogů Patočky a Klvani na Aktuálně.

Tento komentář jsem již před více než rokem, v říjnu 2007, přičinil k článku Jak mlčí argumenty na Modré šanci (který jsem později rovněž přetiskl u sebe). Zcela záměrně jsem ho nechával tak dlouho „uležet", aby se prokázaly jeho kvality. Netvrdil bych, že vyzrál, ale v žádném případě se nezkazil. Situace, o které se zmiňuje, se příliš nezměnila, posun k lepšímu nenastal, naopak, věci jsou spíše horší. Ten komentář je k mé malé radosti až nepříjemně aktuální. Nemusel jsem na něm změnit čárku, a přitom jako by pojednával o tom, co se stalo včera.

Pokud bych se vrátil k otázce, proč (liberální) kapitalismus triumfoval nad socialismem – byť se ukazuje, že jde nejspíše o vítězství Pyrrhovo – potom bych hledal odpověď na úrovni příslušného živného mýtu. Ten kapitalistický je totiž z krátkodobého a individuálního hlediska atraktivnější a životaschopnější, než ten socialistický, je snazší se s ním identifikovat.

Svoboda podle pravice je svoboda k něčemu, zatímco svoboda podle levice je svoboda od něčeho. Svoboda podle pravice je svoboda k prosazování sebe sama, svoboda k získávání, svoboda k využívání, svoboda k zastrašování, svoboda k agresi, svoboda k dominanci, svoboda ovládat; je to heroizace individua. Svoboda podle levice je svoboda od útisku, svoboda od využívání, svoboda od prodávání se a prostituování, svoboda od strachu, svoboda od agrese, svoboda od dominování, svoboda nebýt obětí, svoboda nebýt ovládán; je to svoboda od zvůle individua, které se vyvázalo ze všech etických a sociálních pout.

Jsou lidé – říkejme jim třeba apoštolé neoliberalismu, tržní komsomolci, nebo prostě pravičáci – kteří hlásají, že hodnota člověka, jeho společenské postavení, neexistuje sama o sobě, ale obvíjí se pouze od jeho schopnosti nakupovat a prodávat. Mluví, jako kdyby si připadali svobodnější coby předmět obchodu, zboží, jehož existence má smysl pouze tehdy, pokud přináší užitek tomu, kdo s ním obchoduje.

Myslím, že jsme všichni tak trochu uvízli v pasti našeho stereotypního myšlení, ve kterém akademický titul považujeme automaticky za známku vysoké erudice, kultivovanosti, vzdělanosti, inteligence a vůbec za vizitku příslušníka elity. Jenže svět se změnil, to jen my jsme na to zatím nestačili zareagovat.

Diskuse pod posledním článkem na Modré šanci mě přiměla oprášit jeden starší komentář na téma zdravotnicví. Některým možná bude povědomý, no já bych řekl, že je stále aktuální. 

Mně se Julínkova reforma jeví z hlediska budoucí stability našeho zdravotnictví jako krajně kontraproduktivní. S Julínkovou stranickou příslušností to nemá vůbec co do činění. Jediný, kdo na jeho šílených plánech může vydělat, a komu pravděpodobně zajistí dostatečnou stabilitu (zisku, čeho také jiného, že?) jsou zdravotní podnikatelé a investoři.

Text, který je rozvinutí konceptu reflexivní demokracie, byl původně publikován jako komentář pod článkem Zastupitelská či přímá demokracie?, kde však po hříchu zapadl a nevyvolal žádnou diskusi; proto jej předělám zde a očekávám, že diskuse tentokrát propukne.

Původně komentář z diskuse pod článkem s výmluvným názvem Rusko nebo USA – z bláta do louže, který před časem vyšel u Wua. Lehce jsem jej upravil, aby i samostatně dával smysl. Je to má odpověď Sth, se kterou se u Wua vždy "kousnu", která se jala snášet důvody hovořící v neprospěch Ruska, aniž by vzala v úvahy, nakolik jsou relevantní i pro USA. Fajnšmekrům doporučuji přečíst si původní diskusi, Jasan to má povinně, Sunfreedom nemusí, ten už tam byl ;-)

Mám stále intenzivnější dojem, že pro některé lidi je antirusismus na straně jedné a nekritická adorace USA na straně druhé vysloveně morální povinnost. Že v takto brutálně rozděleném a zjednodušeném světě nezbývá místo pro chladný rozum, není snad třeba nijak zvlášť zdůrazňovat.

Neoliberalistický kánon říká: "Ta nejsociálnější státní politika je ta, která vede k prosperující ekonomice, v níž lidé mohou snadno najít dobrou práci." Znamená to snad, že je práce dost pro všechny a každý může pracovat za podmínek, které jej nedegradují z lidské bytosti na pouhý „mluvící nástroj"?

Původně komentář k článku Půjčka není lichva – braňme se!

Ustanovení lichvě je dávno mrtvé. Nepamatuji, že by byl někdo za lichvu odsouzen. Trestný čin lichvy zůstává v zákoně zřejmě již jen proto, aby udržoval lidi v iluzi, že žijí pod ochranou zákona, který se jich zastane proti zvůli silnějších. Tato iluze má jediný cíl – učinit lidi důvěřivými a ochotnými přistupovat i na pro ně nevýhodné smlouvy v naději, že pokud se ukáže, že se je druhá strana pokusila zneužít, zákon se jich zastane.

Původně komentář k článku Škola, to nejsou jen peníze, který poukazuje na to, že tendence zvýšit podíl vysokoškolsky vzdělaných jedinců v populaci nezbytně musí narazit na intelektové limity populace (normální rozdělení) a nemůže skončit jinak než snižováním nároků a devalvací vzdělání jako takového.

V diskusi na Lávce Chcipísek citoval text Adama Juřici Volby jsou nespravedlivé, který pléduje za nerovné volební právo s počtem hlasů diferencovaným podle dosaženého vzdělání. Proč nemohu s takovým názorem souhlasit?

Odpověď na otázku: „Jak chcete donutit zaměstnavatele, aby zaměstnal člověka, jemuž uměle zvýšíte plat, když se zaměstnavateli po tomto umělém zásahu jeho práce nevyplatí, nebo když v sousední oblasti jsou lidé ochotni vykonávat stejnou práci za méně peněz?", která padla ve stejné diskusi, ze které pochází i další z necyklových komentářů Reflexivní demokracie.

Příspěvek k diskusi o přímé demokracie. Poprvé zveřejněn v rámci debaty pod článkem Úskalí přímé demokracie.

Pod článkem Nový světový řád, ve kterém se Josef Vít zaobírá tématem spiknutí kapitálu proti lidstvu, jsem zanechal následující poznámku, vlastně výzvu k odpovědi, která se však nesetkala s očekávaným ohlasem. Snad budu mít zde více štěstí...

Protože návštěva Philips E. Coylea v ČR opět rozvířila debatu o americkém radaru (nemohl jsem se více mýlit, když jsem ve XIII. dílu Mozaiky tvrdil, že dění kolem základny v ČR momentálně spí), rozhodl jsem se přetisknout svoji odpověď z diskuse u Wuweje, určenou paní/slečně vystupující pod šifrou sth. Vzhledem k tomu, že tamní diskuse se později zvrhla do obhajoby lží, podvodů, násilí, agrese a mučení ze strany zastánců radaru, považuji ji za nevhodnou pro děti do 21 let a osoby se slabším žaludkem (a silnější pamětí) bez rozdílu věku.

V této diskusi padla (pokolikáté již?) otázka, zda může být a bude kapitalismus nahrazen jiným systémem.

Mírně přepracovaný a rozšířený komentář k článku Jmenuji se Mirek Topolánek. A mám vás rád.

Komentář pod textem Jiřího Dienstbiera Kostlivci George W. Bushe, ve kterém pan Dienstbier mimo jiné napsal: "Člověku už je skoro líto toho jednoduchého Texasana, který věří, že ho při rozhodování vede sám Ježíš." Ve svém komentáři reaguji na slova diskutujicího Jirky, "(...) Dienstbier zpochybňuje základy demokracie – demokratické volby (...) pokud začnete zpochyňovat demokraticky zvolené vůdce (...) tak je to jasný extremismus a měla by se o vás začít zajímat policie. (...)"

Komentář pod článkem Ať je tu Antiklaus na Modré šanci.