Tribun

Válečné drama Tobruk (2008) není špatný film, na to, že je český. Bohužel to ale přes veškeré ambice tvůrců, které snímek nijak neskrývá, není ani film dobrý. Něco podstatného mu chybí a to něco není nic menšího, než příběh a hlavní hrdina. Příběh není tak úplně čitelný a nestrhne a o hlavním hrdinovi jsem si až do konce (a ještě chvíli po něm) myslel, že žádný není, než mi došlo, že byl, ale byl tak zoufale nevýrazný a zaměnitelný, že jsem ho přehlédl.

Filmům s válečnou či vojenskou tématikou se Hollywood nikdy nevyhýbal, většinou je ale dokázal natočit tak, že vyznívají jednoznačně jako oslava americké armády a hrdinů, kteří se zbraní v ruce brání svobodu a demokracii před zlými darebáky.

Balet Zlatovláska je primárně koncipován jako představení pro děti, což znamená, že není po choreografické stránce tak rafinovaná, jako například Extrém, a náročného diváka proto nemusí zcela uspokojit, své cílové publikum, tedy děti seznamují se poprvé s baletem, však oslovuje s nečekanou bravurou. Udržet dvě a půl hodiny pozornost několika desítek (a možná stovek, tak zaplněné Stavovské divadlo jsem snad ještě neviděl) i těch nejmenších dětí, to klobouk dolů.

Od výstavy Carský dvůr pod žezlem Romanovců – Poklady moskevského Kremlu na Pražském hradě jsem si sliboval, že si udělám alespoň rámcový obrázek o hmotné kultuře carského dvora a rozšířím si obzory. To se nakonec sice podařilo, ale s výhradou toho, že výstava je příliš stručná a zlomkovitá na to, jak velké a starobylé je Rusko. Prostory Císařské konírny jsou ovšem omezené.

Na CSDF je Rumový deník (2011) klasifikován jako „Komedie / Drama / Romantický / Thriller“, což již samo o sobě ukazuje jistou bezradnost recenzentů, kam ho zařadit. Já osobně bych zvolil drama, ovšem s přívlastkem lehké. Rumový deník je příjemný, klidný film, ve kterém se vlastně nic vážného neřeší a neděje.

Kobra je nejenom jméno bývalého šéfa kontrašpionáže u CIA, ale i supertajného projektu, který, ač již na odpočinku, na přání prezidenta USA vede. Tím projektem není nic menšího, než likvidace obchodu s kokainem a mocných jihoamerických drogových kartelů.

Nakonec se mi podařilo dnes večer shlédnout na ČT2 svatokrádežný dokument Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic. Proč svatokrádežný? Protože zneuctil posvátné zahraniční investice. Stavba automobilky firmy Hyundai na zelené louce a pracovní podmínky v ní z Klusákova dokumentu totiž nevychází jako oslava jako krásného industrializačního dobrodružství, ale jako bolest pro lidi i pro krajinu.

Je těžké si představit méně nápaditý název výstavy než Kontroverze, a přesto je to zřejmě asi ten nejvýstižnější název pro výstavu, jejíž podtitul zní Právní a etická historie fotografie. Ne každá výstava totiž musí posouvat, některá může „jen“ poučovat. A to je právě případ Kontroverze v pražské Galerii Rudolfinum (mimochodem jediné galerii, do které chodím opakovaně). O tom, že to dělá dobře, svědčí výstavní sály plné návštěvníků a fronta u pokladny (sic!).

Ragtime (USA 1981) ukazuje, proč je Miloš Forman považován za Pana Režiséra. Po formální stránce není co vytknout, hemžení figurek (řekl bych Felliniovské, ale nejsme znalec), splétání jednotlivých dějových linií do jedné výsledné, vyvážené tempo a především perfektně vystavěná gradace.

Černá labuť (USA 2010) je těžký film. Nikoliv složitý, ale dusivý, vyčerpávající, prostý jakékoliv radosti, bez katarze, vysávající diváka jako nějaký emocionální upír. Ale pozor, to neznamená, že by to byl špatný film, naopak, je velmi dobrý, jenom bych ho v zájmu vlastního duševního zdraví nemusel vidět znova.

Románová prvotina Laurenta Bineta HHhH je jedna z nejlepších knih, jakou jsem v poslední době četl. Napínavá, strhující, čtivá a vážná zároveň. S neuvěřitelnou lehkostí, a přitom tak, že ani v nejmenším nezlehčuje, v ní autor zpracovává atentát na Reinharda Heydricha. Není to ovšem prostě kniha o atentátu na R. Heydricha, je to kniha o psaní knihy o atentátu na R. Heydricha.

Představení Laterny Magiky Casanova na Nové scéně Národního divadla je sice uváděno jako balet, ale od „klasického“ baletu, jakým je třeba Extrém, se liší intenzivní prací se světlem a filmovými (video) dotáčkami dotvářejícími scénu a nesoucími část děje (což je ostatně charakteristický rys koncepce Laterny Magiky).

Oskary věnčící snímek Králova řeč (VB/Austrálie., 2010) spíše než o kvalitách jeho vypovídají a nekvalitách ostatní produkce. Aby bylo jasno, Králova řeč není špatný film, naopak, je velmi dobrý, klidný, rozvážný, bez akce, násilí a sexu, a přesto nenudí, bohužel ale ani neuchvátí; není to film, který by člověk chtěl vidět dvakrát, ani film, který by před divákem otevíral nové obzory.

Tanatonauti (podle vzoru astronauti, či argonauti) jsou přesně jak praví podtitul „cestovatelé za hranice smrti.“ Jsou to lidé, kteří se vrátili ze smrti, zemřeli a poté opět obživli a o svém „výletě“ podali zprávu, ale na rozdíl od těch, kteří prožili klinickou smrt, tak činí dobrovolně a záměrně.

Třetí světová válka byla příliš strašná na to, aby lidé mohli doufat, že přežijí tu čtvrtou. Proto se rozhodli potlačit v sobě to, v čem viděli nejzákladnější příčinu válek: emoce. Láska, nenávist, touha, krása, hnus, pro nic z toho není ve světě, který již nechce zažít žádnou válku, místo. Taková je říše zvaná Librie, ve kterém se odehrává Equilibrium (2002).

Kdybych to na vlastní oči neviděl a uši neslyšel, nevěřil bych, jak diametrálně odlišné mohou být dvě různé inscenace téhož díla. Jako nebe a dudy. Zatímco Rusalkou přede dvěma roky ve Státní opeře jsem byl uchvácen, inscenace v Národním divadle pro mne byla velkým zklamáním.

Idomeneo (česky někdy též Idomeneus) je zástupcem operního žánru v díle W.A.Mozarta. Nastudování ve Stavovském divadle je výrazně mezinárodní záležitost (účinkují Američan, Slovenky, režie Japonec, světla Němec, kostýmy Italka), které po pěvecké stránce dominuje Charles Workman (Idomeneo), který podává kvalitní a vyrovnaný výkon, jímž své kolegy znatelně převyšuje, a kterému se až ve své poslední árii vyrovná jedině Csilla Boriseová (Elektra). Charakterická je, jak je dnes stále obvyklejší, minimalistická scéna, doplněná videoprojekcí.

Film Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut (původní anglický název mi v případě tohoto snímku přijde vhodnější, než český distribuční) mne před lety silně oslovil, zřejmě proto, že se mi scéna orgastického rituálu v maskách tehdy nějak spojila s Ecovým Foucoltovým kyvadlem a tajnými společnostmi. Na podruhé již zážitek tak silný nebyl, přestože po vizuální stránce se jedná o mistrovské dílo, opírající se o perfektní hudební doprovod, po většinou realizovaný zcela minimalistickým klavírem redukovaným až na jednotlivé tóny bez melodické linky, vyprávěné v uhrančivě pomalém tempu.

Inscenace komedie Larse von Triera Kdo je tady ředitel? ve Švandově divadle považuji za jeden z nejlepších počinů sezóny a bez rozpaků bych ji vřele doporučil komukoliv, kdo je zralý na (místy trochu ostřejší) relax. Náročný divák si ji může zaškatulkovat jako vícevrstevnatou tragikomedii s existenciálními přesahy využívající forem absurdního divadla, ti ostatní si úplně vystačí se zařazením komedie. Ovšem velice zdařilá a inteligentní komedie, žádná levná komunální satira.

Film Sergeje Ejzenštejna Křižník Potěmkin (1925) bývá někdy označován za „nejlepší film všech dob“, což je absolutorium o to definitivnější, že se zároveň jedná i o jeden z prvních filmů vůbec. Osobně jsem k takovému hodnocení poněkud rezervovaný, nicméně nepopírám, že se jedná o film kvalitní a silný, který s minimem technických prostředků a pouhým obrazem (film je němý) dokáže diváka oslovit. A to i diváka jinak celkem okoralého, protože nesporné kvality dílu, jenž je apoteózou revoluce a vzpory proti vrchnosti a stávajícímu řádu věcí zotročujícímu masy, neupírají ani lidé, kterým bolševická revoluce v Rusku dvakrát neimponuje. Stvořený na politickou objednávku pro potřeby propagandy, Křižník Potěmkin stále žije a přežil i režim, jehož zrod měl oslavit a zaštítit, a jeho poselství neztratilo nic ze své aktuálnosti a naléhavosti.

Pro základní přiblížení postačí mírně upravená anotace z Databáze knih: „Na pozadí převratných událostí po smrti krále Jindřicha I., jež rozpoutá tři desetiletí trvající boj o anglickou korunu mezi královnou Maud a králem Štěpánem, se proplétají osudy několika postav, duchovních, řemeslníků i šlechticů, chudých i bohatých, místních i cizinců. Aby nalezli sami sebe a své místo v životě, musí někteří z nich projít dlouhou cestu, ať přes půlku Evropy, po stopách svých předků či napříč vlastním svědomím. Barvitý děj historické románové fresky je soustředěn kolem stavby gotické katedrály v Anglii 12. století, která i v době občanské války, ničivého hladomoru a náboženských nesvárů, vyrůstá přes nepřízeň osudu z vůle lidí v městečku Kingsbridge. V těchto kulisách se proplétají osudy nejrůznějších postav – kingsbridgeského převora Philipa, zbožného a důmyslného mnicha, jenž usiluje o vybudování největší gotické katedrály, stavitele Toma, který se stává převorovým architektem, krásné a tajemné lady Alieny, již celý život pronásleduje skrývaná potupa, neohrožené Ellen žijící v lesích, která po nespravedlivé popravě svého milého prokleje všechny, kdo křivě přísahali, lstivého a proradného hraběte Williama, jenž se dopouští krveprolití a násilností, a kameníka Jacka, pro nějž představuje stavitelství největší životní vášeň.“ Ve skutečnosti je ovšem děj mnohem spletitější, rozkročený přes tři generace a desítky let a postavy na historické události nejenom reagují, ale aktivně se na nich podílejí.

Baletní představení Extrém na Nové scéně Národního divadla jsem zprvu vnímal jen jako „do počtu“, na které jsem se chystal jenom proto, že bylo zařazeno v příslušné předplatitelské skupině, protože cíleně bych na balet nikdy nešel. A to by bylo chyba, protože Extrém je příkladem toho, že balet může být strhující i pro naprostého laika, jako jsem já. Nikdy bych do sebe neřekl, že budu tak uchvácen tancem.

Dějiny Japonska autorů E.O.Reischauera a A.M.Craiga vyšly ve stejné edici Dějiny států, jako Dějiny Spojených států amerických, a stejně jako ostatní knihy z této edice jsou pojednány jako hrubý chronologický přehled s důrazem na dějiny novější. Důvodem je jistě i dostupnost pramenů a množství známých a ověřitelných událostí  („O čem psané prameny nemáme, to se nestalo"), ovšem v případě těchto autorů se to zdá být spíše tak, že se na japonské dějiny od 19.století, které již vykazují zřetelné rysy demokracie (čili kapitalismu) zaměřují cíleně, jako kdyby to, co vybočuje z rámce buržoazní společnosti, pro ně bylo nezajímavé, nebo neuchopitelné. Praktický důsledek je ten, že z knihy vychází Japonsko jako standardní „západní" země a veškerá romantická exotika samurajů a šógunů, tedy přesně těch atributů, které dělají v očích široké veřejnosti Japonsko Japonskem, je zatlačena do pozadí.

Brazilská kinematografie rozhodně nepatří v nabídce českých televizí k nejfrekventovanějším, proto jsem uvítal včera na ČT2 film Elita (též Elitní jednotka), který jsem měl navíc zapsán v paměti jako ověnčený cenami a dobrými recenzemi.

Vstup zdarma rozhodně nebyl hlavní důvod, proč jsem se v sobotu večer rozhodl poprvé v její několikaleté historii využít možností, které nabízí Pražská muzejní noc. Hlavním motivem byla otevírací doba, která nekolidovala s pracovní dobou, ani víkendovými rodinnými radovánkami; vstup zdarma byl jen třešničkou na dortu, která člověka motivovala k návštěvě více než jedné instituce.

Na snímek Krev zmizelého, vysílaný na včera večer ČT1, jsem se těšil, neboť jméno scénáristy Vladimíra Körnera bylo příslibem. Bohužel, Körner zvládl svoji práci na výbornou. Proč bohužel? Protože film relativizuje oběti a pachatele z 2. světové války, z Čechů dělá zločince a z Němců oběti. Jistě, nemá cenu si nalhávat, že Češi s Němci po válce jednali v rukavičkách a že si nechali ujít příležitost k pomstě, bylo už na čase, aby do toho kyselého jablka temné stránky naší historie někdo kousnul, žel bohu přístup zvolený autory Krve zmizelého je příliš radikální, příliš brutální a příliš jednoznačný. 

Na Oskary ověnčený film Smrt čeká všude jsem se v sobotu na TV Barrandov nedíval proto, abych viděl pokořitele kasovního trháku Avatar (který jsem neviděl, takže bych to beztak neocenil), ale proto, že jsem se jsem byl zvědavý na uměleckou reflexí vlekoucí se války v Iráku a toto byl první film s touto tematikou, u kterého jsem sebral odvahu (bál jsem se totiž laciné agitky sponzorované Pentagonem).

Tentokrát začnu od konce, a sice citací doslovu: „Mahábhárata je jedním z nejrozsáhlejších eposů světa. Kdybychom ji přeložili celou v její úplnosti, vydala by dobře na dvacet takových knížek, jakou právě čtete." Z toho plyne, že jsem nečetl přímo Mahábháratu, ale její derivát, pořízený Vladimírem Miltnerem, který také není v tiráži uveden jako překladatel, ale jako vypravěč. A dlužno uznat, že jeho (pře)vyprávění je velmi čtivé, přitom však není povrchní a poctivě (alespoň takový je můj dojem, nemám s čím srovnávat) postihuje všechny vrstvy díla, včetně jeho rozměru náboženského.

Hned na úvod je dobré zdůraznit, že autorem je skutečně ten Che Guevara – ikona levicové revoluce, symbol odporu a soudruh Fidela Castra. To však neznamená, že by Motocyklové deníky byly politickým manifestem či revolucionářskou rukovětí. Popravdě, politiky a revoluce v nich z počátku není ani za mák a začínají si nesměle říkat o pozornost až ke konci, kdy s postupem času a zkušeností již Che Guevera nedokáže mlčet k bídě a utrpení, se kterým se na své cestě Jižní Amerikou setkává. Těžiště Motocyklových deníků však leží – v deníku o jízdě na motocyklu.

Podtitul knihy, přibližující čtenáři události z doby před 2500 lety, kdy se střela mocná Persie s rozdrobenými řeckými městskými státy, zní „První světová velmoc a boj o Západ". Protože anotace vydavatele je tentokrát velmi výstižná, s dovolením si ji vypůjčím: „Východ a Západ se spolu poprvé utkaly před 2 500 lety. Počátkem 5. století př. n. l. se jistá globální supervelmoc rozhodla přimět dva státy, které vnímala jako teroristické, k poctivosti a pořádku. Onou supervelmocí byla Persie. Její králové založili první impérium světa, které ve své době nemělo konkurenta. Za teroristické státy byly považovány Atény a Sparta, dvě výstřední města v chudé, hornaté a zaostalé zemi jménem Řecko. Příběh o tom, jak se jejich obyvatelé postavili nejmocnějšímu muži planety a porazili jej, patří k nejpoutavějším epizodám lidských dějin."

Dostalo se mi do rukou jedno celkem čerstvé číslo časopisu pro -náctileté (a chudé duchem do sta let) Popcorn. Pokud nechcete, aby prchlivost zacloumala mým majestátem, neptejte se mne raději jak. Následující řádky – říkejme jim třeba variace na recenzi – jsou odsouzeny k neobjektivnosti, protože jsem přes silný čtenářský žaludek, který jinak stráví i zákony, formuláře a po kouskách Bibli, nebyl schopen přečíst víc než pár stránek a musel jsem toho nechat, nechtěl-li jsem pokračovat ve čtení s prázdným žaludkem.

Z tristní nabídky multiplexu na periferii padla volba na Valkýru, jež (zde si vypomohu oficiální anotací): „vypráví skutečný příběh plukovníka Clause von Stauffenberga, který stál v čele rozsáhlého protinacistického spiknutí, jehož hlavním cílem měla být likvidace Adolfa Hitlera a odstavení jeho nejvěrnějších spolupracovníků od moci."

Jsou díla, jež se tolikrát probírají ve škole, až připadají člověku důvěrně známá. A pak si najednou uvědomí, že z nich vlastně nezná nic víc, než název. To je i případ „lyrické pohádkové opery" Antonína Dvořáka RUSALKA (libreto Jaroslav Kvapil). Novosvětská, Humoreska, Anglická symfonie, Slovanské tance... to vše jsou díla, jejichž jména se mi spojují s konkrétním obsahem, vím, jak znějí; Dalibor či Jakobín pro mne naopak byla vždy jen jména a byl jsem si toho plně vědom.

Zlý osud, který nás navštívil v silné sestavě zánět-horečka-antibiotika, tomu chtěl, že jsme poprvé po deseti či více letech trávili Silvestra doma u televize. Byl děs běs a vůbec kulturní šok. Něco tak ubohého, pokleslého, otupujícího a ubíjejícího, to se jen tak nevidí. (Tedy možná by se vidělo, ale na televizi nekoukaje, nemám přehled o současné populární tvorbě pro průměrného diváka.) A to jsme nesledovali celý silvestrovský program, ale pouze dvě krátké epizodky, které nám ovšem bohatě stačily a od dalšího sledování nás nadobro odradily.

Vyprávění o muži, který se ztratil sám sobě, ale později se zase našel, stejný, a přece jiný. Tak by mohla znít stručná charakteristika knihy Let čarodějnice autora Emila Hakla.

Caveman je člověk jeskynní, který je v každém z nás, v muži i ženě, a nutí nás se chovat tak, jak jsme se chovali před tisíci lety, když jsme žili na stromech, obývali jeskyně, živili se lovem a sběrem, řídili se instinkty, a civilizace byla něco, co mělo teprve přijít. Dnes, po tisících let evoluce a několika revolucích, včetně té vědecko-technické, se stále chováme, jako kdybychom z těch stromů slezli teprve včera, což samozřejmě v podmínkách rozvinuté civilizace působí nepatřičně a směšně. A o to jde.

Někteří lidé kupují převážně encyklopedie, jiní se zaměřují na kuchařky z pera celebrit, další jsou vděčnými zákazníky nakladatelství specializujících se na sladkobolné romány pro ženy. Já mám – bůh suď, kde jsem k ní přišel – slabost pro tematiku církve římsko-katolické a Vatikánu. Ne snad, že bych jí byl posedlý, nicméně když jsem u Kanzelsberga držel v ruce knihu, jejíž záložka hlásala: „O něco později vystoupí hlava římskokatolické církve na balkón nad Svatoperstkým náměstím. Ve stejném okamžiku padne výstřel a mrtvý papež padne k zemi. Ostřelovač je okamžitě zadržen, ale odmítá vypovídat a ustavičně žádá, aby jej vyslechl biskup Corsetti.",  neváhal jsem příliš, a knihu zakoupil.

Soubor čtyř detektivních povídek, volně spojených postavou vyšetřovatele poručíka Ryšky. Přestože je Legátová velmi schopná vypravěčka, není děj povídek založen na dramatické akci, ale na napětí, vyvěrajícím z mezilidských vztahů, na dobrodružství logického myšlení a na dialogu, který často připomíná spíše duel, ve kterém se Ryška střetává se svým protivníkem (podezřelým) a snaží se najít takové otázky, které povedou k odhalení pravdy.

Jméno uherské šlechtičny Elizabeth Báthory  (1560 – 1614) stále žije v legendě o krkavé Čachtické paní, šílené hraběnce, která se dle pověsti koupala v krvi panen, aby omladila své tělo i svého ducha. Tato její posedlost se údajně stala osudnou několika stům žen a dívek jí poddaných.

Příběh parašutistického výsadku S1, vyslaného ze Sovětského svazu do Protektorátu Čechy a Morava, vysazeného v noci z 9. na 10. září 1941 u obce Dřínov nedaleko Kroměříže.

Americký sen v temných barvách. Černoch z newyorkského Harlemu, gangster – selfmademan, ovládne trh s heroinem v celém městě.

Soubor osmi komorních jednoaktovek, které pro rozhlas v průběhu uplynulých šedesáti let napsala pod jménem Věra Podhorná Květa Legátová, vlastním jménem Věra Hoffmanová, proslavená novelou Želary.

Inscenace údajně nejkrvavější Shakespearovi hry ve Stavovském divadle v Praze. Na pozadí geniálně řešené scény zní v překladu Martina Hilského slova Richarda Krajča, který v roli Richarda III. pronáší slova, která se zapsala do historie: „Království za koně!"

Útlá (na Waltariho poměry) novela, komorní drama z počátku 19. století, doby kdy ruský car připojil Finsko ke své koruně a schválil jeho stavovskou ústavu.

Nové zpracování prastaré anglosaské legendy, tentokrát animované.

Filozofické pojednání o vztahu mezi jazykem a myšlením a vztahu mezi myšlením a možnostmi lidského poznání

Stačí vnější svoboda k tomu, aby byl člověk i vnitřně svobodný? Unese člověk svobodu, umí žít svobodně? Co se stane, pokud se člověk se svojí svobodou nevyrovná? Proč má člověk potřebu násilí na druhých lidech? I tak by mohly znít otázky, na které hledá odpovědi Erich Fromm (1900 – 1980), jeden z nejvýznamnějších světových psychologů.

Pro ruskou literaturu mám slabost a tato je navíc balena v umně vyvedené knize, takže jsem kolem ní chodil jako mlsný kocour asi tři týdny, než jsem se plácl přes kreditní kartu a knihu koupil. Do ruky se mi tak dostaly deníkové záznamy významného ruského básníka I.A. Bunina (mimo jiné Nobelova cena) z období bolševické revoluce a občanské války v Rusku. Nejedná se o historii či literaturu faktu, ale o silně subjektivní záznam toho, jak ony dny prožíval a vnímal muž, u nějž lze s ohledem na to, že se jedná o básníka, očekávat zvýšenou citlivost.

Původní český muzikál Golem je možno bez nadsázky označit za vrcholný kulturní zážitek pro zavilé nepřátele českého jazyka a milovníky kouřových efektů. Pro nás ostatní je to za těch několik stokorun příliš drahá sranda.

Podtitul této knihy by mohl znít: "Humoristický román z prostředí komunistického koncentračního tábora v 50. letech." Jakkoliv to může znít absurdně, já jsem se při čtení textu zakládajícího člena K231 skutečně bavil.

Rozhovor Karla Bartoška s Ladislavem Holdošem.