Tribun

[1] Tribune Žádný experimwnt nwmůže ohrozit lidskou existenci.Nastává století kvantové fyziky,nanotechnologií a pokusy o UI.Člověk a zase jen člověk může ohrozit existenci lidstva.To jak zachází z darem,kterému se říká poznání.Někdy mám pocit,že technologie jsou o krok napřed před obsluhou,které má být svěřena.
I.Asimov se pokusil sestavit kodex pro roboty,ale lidé kodex málo kdy dodrží.Technologie jsou čím dál dokonalejší,ale člověk????

[2] Kde se dnes říká NE Unii, říká se ANO Evropě .... aneb Belohradskeho novy text pod www.

[3] Saxi, tam je placený přístup, nebo co? Vidím jen anotaci, ale samotný text nemohu nalézt.

[4]  Newton vyžaduje registraci a pošle Vám přístupový klíč. Je to zadarmo.

[5] neml by byt, Tribune, zkusim to ted dat do textu:... ...
http://pravo.novinky.cz...5a06c.php

[6] kdyby ti to neslo otevrit.... muzu to sem prekopirovat jako prispevek, neni to moc dlouhe, rekni si.

[7] Hoďte to prosím sem, Saxi, nechce se mi s tou věcí prát.

[8] Evropská dialektika .
V roce 2003 jsem se spřátelil s Ramiro Cibrianem, vedoucím Delegace Evropské komise v České republice, dokonce jsme spolu psali články do Práva pod názvem EU: jedno téma, dva názory. On Unii bránil a já ji kritizoval v různých ohledech, měl jsem pověst euroskeptika, která se donesla až k němu. Tu pověst měl ostatně u nás každý, kdo před nebezpečnými sklony maastrichtské technokratické obludy varoval.
Jednoho dne jsem hovořil v sídle mise s velmi mladou německou ekonomkou o lidovém odporu k zavedení eura v samotném Německu, ve Skandinávii, v Británii, o jeho nepopulárnosti v Itálii, o dopise několika stovek německých ekonomů, kteří varovali před zavedením společné měny v podmínkách nedostatečně prohloubeného procesu integrace mezi státy EU. Odpověděla mi, že „euro se jednoduše zavede a lidé se přizpůsobí, jako vždy v EU, společná měna je přece výhodná, i když to lidé nevědí. A že o rozšíření platí totéž.“
Zarazila mě tehdy ta bolševická vize dějin, založená na podřízenosti společenského vědomí ekonomické základně, podle teze „nadstavba se přizpůsobí revoluční změně základny, která bude dílem předvoje lidstva, osvícené oligarchie nebo vojensky organizované menšiny“.
Ve slově „nadstavba“ je zakódováno pohrdání „duchem“ – vím, že to slovo dnes zní komicky a archaicky. Duch neboli vědomí není v tomto pohledu než odrazem ekonomických poměrů; materiální základna kultury určuje i její obsah, jak nám v mých studentských letech vštěpovali učitelé marxismu. Komunisté měli, pravda, jisté pedagogické ohledy k nadstavbě, připouštěli, že přizpůsobování se společenského vědomí novým poměrům je někdy pomalé, nadstavba má svou vlastní setrvačnost, s tím se musí počítat, odraz základny v hlavách lidí je někdy neposlušný.
Milan Kundera v povídce Eduard a Bůh píše, že revolucionář považuje násilí jen za nutné zlo, vlastním dobrem revoluce je převýchova neboli odumírání starého světa v hlavách lidí po revoluční změně základny. A vychovatelé ve službách vítězných revolucionářů hledí někdy s porozuměním a soucitem na vědomí, zmítající se ještě v zajetí starého světa. „Boj mezi starým a novým probíhá nejen mezi třídami, ale i v každém jednotlivém člověku... rozumem ví, ale cit ho táhne zpátky.“ Vymírání přežitků, trosek nadstavby odsouzených změnou materiální základny k smrti, je nejvyšší dobro, které přináší revoluce – je to zrod „nového člověka“.
Má generace si ještě dobře pamatuje na šok, která šedesátá léta vyvolala mezi stranickými kulturními bosy: mládež, místo aby žila socialisticky, si nechala narůst dlouhé vlasy, měla ráda rock a umění, které bylo lidu cizí. Jak to, že ti mladí myslí jinak, než základna káže jim? – ptali se funkcionáři. Je to vina příliš prostupné opony mezi starým a novým světem? Je to věc nákazy? Určitě, říkali ti nejhloupější z nich.
Ale zpět k dnešní Evropě. „Nikdo nepřekročí ve svém vědomí hranice, které nepřekročil ve svém životě,“ řekl prý nějaký komunistický koryfej. V evropské duchovní tradici ta věta platí ale naopak: Nikdo nepřekročí v životě hranice, které nepřekročil ve svém vědomí, a to jak ve smyslu individuálním, tak i kolektivním, o to přece jde v těch různých (a vždy nedostatečných) „vyrovnáváních se s minulostí“. Nadstavba se nikdy nedá – alespoň v evropské kultuře – redukovat na nějakou základnu, jejíž vývoj umíme popsat vědecky, třeba i pomocí rovnic, jako ekonomové, ti nebezpeční „šamani evropského kmene“.
Stavařské slovo „nadstavba“ označuje ve skutečnosti „hledání smyslu“. V té formě existence, která se zformovala v řecko-římskokřesťanskoměšťanských proudech západní civilizace, je hledání smyslu všemu nadřazeno. I manažeři nebo finančníci nesou v sobě jakousi stopu po vědomí, že smysl není pouhá kvantita, že se může náhle vytratit z celku naší existence, že se naše cíle mohou náhle stát nesmyslnými.
Tyranie růstu Růstu, která vládne všemu v postprůmyslové společnosti, žádný smysl nemá, není než parazitem smyslu odvozeného z křesťanské víry v budoucnost; i mocný technovědecký aparát ve svém úsilí podřídit přírodu moci nadnárodní hyperburžoazie, která všechno podřizuje zisku a se vším obchoduje, je jen parazitem smyslu, odvozeného z křesťanské naděje v lepší život někde „tam a potom“.

[9] Evropská dialektika- pokrac. .
Hledání smyslu není nadstavba, ale živé jádro všeho, co děláme, jádro živých civilizací. Matně si vzpomínám na jeden Holanův verš – bez vertikály se žádná stavba nedostaví, ach, nikdy nedostaví.
V úvodu studie Ke kritice politické ekonomie Marx napsal často citované věty: Obtíž nespočívá v tom pochopit, že řecké umění a epos jsou vázány na určité formy společenského vývoje. Obtíž je v tom, že nám stále ještě poskytují umělecký požitek a v určitém smyslu platí jako norma a nedostižný vzor. Marxismus tuto obtíž nikdy nedokázal překonat. Musel by totiž popřít svou uhlířskou víru v nadřazenost základny nadstavbě a uznat, že hledání smyslu je důležitější než jakákoli materiální základna, že řecké drama je živé právě proto, že vyslovuje věčně platné zákony hledání smyslu i zoufalství z pouště po jeho náhlém zániku, tragédii beznadějné vzpoury jednotlivců proti moci jeho popíračů a také úžas nad schopností smyslu ukrývat se v malých (ba nejmenších) věcech.
Shrnu vztah mezi smyslem a institucemi tak, jak se vyvinul v dějinách Evropy, ve formuli: co je legitimní, není nikdy zcela legální, a co je legální, není nikdy zcela legitimní. Tento nepokojný vztah mezi institucemi (základnou) a smyslem (nadstavbou) je nakažlivý, v doteku s ním se rychle rozkládá každá apologetická sebedefinice společnosti. Dnes třeba je legální mít obrovské majetky, stavět Temelíny, měnit českou krajinu v překladové prostory pro vyráběné zboží, ale nikdy to nebude zcela legitimní, vždy bude proti tomu protestovat jakýsi zbyteček smyslu pro smysl, který v nás cynismus manažerů globálního ekonomického růstu nikdy zcela neubije.
Co je Evropa? Řekněme, že je to domov toho nepokoje mezi legitimností a legalitou, mezi smyslem a cílem, mezi hodnotami a institucemi, domov všech nepřizpůsobivých vědomí. Evropa je všude tam, kde nadstavba, to věčné hledání smyslu, má svou vlastní nevyčerpatelnou a nepředvídatelnou energii, kde mezi (materiální) základnou a (duchovní) nadstavbou chybí společný jmenovatel.
A tak evropským historikům nakonec nezbývá než pojmenovat různé epochy podle toho konfliktu mezi základnou a nadstavbou, který tu kterou epochu ovládl – století páry a práv, století masové spotřeby a individualistického narcisismu, epocha boje mezi ekonomickou globalizací a udržitelností života na planetě. Když se v nějakém koutě své (námi vypleněné) Afriky nějaký černoch vzbouří proti zákonům či zvykům svého kmene a státu, protože jsou v rozporu s jeho (s)vědomím – tam je také Evropa.
Irové řekli NE, a tak otřásli bolševickou vírou v moc základny donutit vědomí, aby se jí přizpůsobilo. Irům poděkujme a buďme jako oni: využijme každé příležitosti, abychom řekli NE jakémukoli pokusu zredukovat formy boje o smysl na přizpůsobování se nějaké základně. Kde se dnes říká NE Unii, říká se ANO Evropě.
Až do Maastrichtské smlouvy se sjednocená Evropa jmenovala „společenství“ – European Community. Pak přestala být společenstvím a stala se „unií“, jak odporné slovo! Správně bychom je měli překládat „svaz“ – Sovětský svaz například se řekne v italštině a latinských jazycích vůbec Unione sovietica. V češtině to slovo označovalo především „celní unii s Říší“ během protektorátu. Je to slovo, které ve své ošklivosti vyjadřuje ve zkratce to, co se stalo s Evropou po Maastrichtu – přestala být společenstvím lidí a začala být svazem mezi materiálními základnami (a nejen evropskými).
Jak jsme vlastně rozuměli Evropskému společenství až do roku 1989? Žijeme loajálně ve svých státech jako v institucích, které jsou nám nejblíže a jsou také nejreálnější, v klíčových sporech se svým státem se ale můžeme odvolat k Evropě – ta není státem, ale principem, ideou, jejíž instituce jsou nadřazené pouhým „evropským státům“. Prezident Klaus má jistě pravdu, když říká, že existují jen Češi, Dánové atd., ale ne Evropané, že evropanství je něco jako latina nebo dokonce esperanto.
Evropa opravdu není státem, ale ideálem státu a také určité formy existence, jakési immagined community sdíleného smyslu, který by každý evropský stát, soud, hnutí, jednotlivci a instituce měli nějak interpretovat, brát jako své „historické nasměrování“. Tak jako latina nebyla jazykem, ale ideálem jazyka, modelem jazykové komunikace.
Neměl jsem nikdy rád slovo dialektika, páchne mi domýšlivostí filozofů, kteří věří, že „poznali zákony celku, jejichž platnost musí rozum jen uznat“. Teď ale to slovo použiji: mezi Evropou a evropskými státy byl dialektický vztah, oživující konflikt, podobný vztahu mezi zákony (legalitou) a jejich smyslem (legitimností), který je teprve činí „univerzálně platnými“. Tato dialektika, která oživovala „evropské společenství“ po více jak třicet let, se po Maastrichtu nenávratně porouchala, zatvrdla, ztratila přesvědčivost a energii. Manažeři materiálních základen mají příliš velkou moc, vše vyprazdňují. Ta slavná „základna“ nicméně není něco daného, je to jen pojmová konstrukce odborníků, která slouží zájmům mocných oligarchií. Ty pak usilují o to, aby jejich cíle byly osvobozeny od povinnosti vykazovat svůj smysl před „společenským vědomím Evropanů“. Chtějí, abychom o jejich legitimnosti nepochybovali, měli je za nutné. A zase ten Kafka: „Není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.“ Co vystupuje jako nutné, je ale vždy lživé.
Je zapotřebí vzdorovat moci oligarchií, které prohlašují své zájmy za „materiální základnu společnosti“, které se všichni musíme přizpůsobit. Každý cíl musí být vykazován jako legitimní před nadstavbou, před historickým vědomím, které se v formuje v boji o smysl. A tomu se EU, ten „Evropský svaz materiálních základen“, už bezmála dvacet let vyhýbá.

***

Kde se dnes říká NE Unii, říká se ANO Evropě

[10] Tak copak tady s tim Belohradskym? Nejak mu ten rok 1968 zustal za nehty. Jinak podle sebe soudim, ze rozhodnout se pro podporu EU neni zadny lehky krok, Belohradsky ma sice pravdu v podstate problemu (pokud jej nahlizime izolovane), ovsem vztazeno k okolnostech a k casu se mi jeho navrh jevi vice mene "akademicky". Tedy vzdorovat moci "sve" oligarchie, za tu cenu, ze nas muze pozrat oligarchie cizi, se mi opravdu nechce. Az bude pripraven nejaky smysluplny celoevrosky diskurz, tak prosim, klidne, v soucasnosti ma ale ne-podpora EU jen anarchisticky nadech.

[11] Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to, že co někdo nazývá cizí oligarchií, hrozící spolknout tu naši, může být pro jiného naše oligarchie, kterou chce spolknout nějaká další, ještě větší.:)
Záleží na lupě a na odpovědi na otázku: Where are you from?

[12] Saxi ... promiň, hrabu se v počítačích ... vůbec se nedostanu k internetu ... takže lépe snad někdy později.

***

Myslím strabo, že to nemá nic společného s 68mým - musíme to dobře číst: ... Bělohradský opravdu drží onen (a to svůj, do značném míry "originální") obecný post-modernistický postoj onoho "slabého myšlení" (Gianni Vattimo) - to jest myšlení, které nebude a není POZITIVNĚ metafyzické a které se proti pozitivně metafyzickému myšlení staví s všemi těmi kognitivně-morálně-praktickými důsledky. Post-modernistům bylo (a jak vidno, tak alespoň jednomu stále je) jedno, že tento jejich anti-metafyzický postoj ve smyslu zcela drtivé kritiky pozitivní metafyziky je sama ...

... metafyzická téměř čistě ... negativně(!) - v onom "negativním kroku" ... "generální" skepse, o které jsem, jak si jistě vzpomeneš, několikrát mluvil jinde.

Post-modernisté nenabízejí žádno pozitivní řešení naší situace - a vlastně dokonce něco takového apriori odmítají - jejich "revoluce" je vlastně "jen" ...

... morální a moralistická - ano saxi, asi se budeš divit, ale bez uvozovek. Pokud nám cosi nabízejí, pak nám nabízejí dvojí:

1/ ... "tragický heroismus" ... naprosté ("absolutní") otevřenosti světa, ve které se, jak často a všelijak vyvolávají, "musíme-nějak naučit žití". Toto radikálně a do důsledku uchopené Nietzschovo "Bůh je mrtev!" je pak východiskem pro ...

2/ ... "moralistický apel: ... "JE TŘEBA SE DOMLUVIT!!!!" ... v protože v naprosté ("absolutní") otevřenosti světa - tato otevřenost světa je nejenom nepřekročitelnou podmínkou, nýbrž i morálním závazkem, který je v zásadě a vlastně ... radikálně "demokratický"(!!!), protože "definitivně" boří všechny "pozitivní modly".

Co si od tohoto post-modernisté slibovali, saxi?

No, slibovali si, že "lidé" v hovoru post-moderní situaci skutečně akceptují a přijmou nutnost pracného a "drobného" hovoru nad "malými věcmi" ... "malým způsobem", a v té odpovědnost, že druhého-jiného účastníka hovoru není možné "přemoci" nijak jinak, než tak, že bude vytvořena shoda jakožto fáze hovoru - nikoli jakožto nějaký "definitivní" cíl.

***

Jistě: ... post-modernisté chtěli doslova především své kolegy - intelektuály, a ona "poctivá" post-moderna byla takto vlastně "jen" velmi naléhavou výzvou k přijetí východiskem a k započetí skutečně od kořeně jiného hovoru. Avšak nestalo se - většina evropských a amerických intelektuálů se jim na něco takového doslova vykašlali - z post-moderny i si udělali buďto módu anebo fackovacího panáka ... anebo rovnou obojí = to je zatím poslední velké selhání "euroatlantického" intelektuála.

"K lidu" se "vážná" post-moderna se jejich "radikálním demokratismem" vlastně ani nedostala, saxi - "sem" se dostala jen ta "módní" a "plakátová forma", jež onu "vážně míněnou" převrátila v naprostý nesmysl (a t ještě ke všemu muzeální) jakési čisté "radiální" ontologické, nejenom kongnitivistické, skepse" - a jakožto také byla post-moderna jakožto celek "před tváří lidu" ... "kritizována" všelijakými "sekundaristy" a dalšími pouťovými vyvolávači.

***

No a odtud můžeme již porozumět tomuto Bělohradského článku, saxi:

... Bělohradský je evidentně unavený - již nic neotevírá, jenom se "otáčí" na svém konceptu, který je sice "pravdivý", avšak nijak "absolutně", jak by jistě sám rád a bez potíží uznal. Nepřijímá, že ona "stará" Evropa již neexistuje - v jeho post-modernismus a jeho "tragickém heroismu" se tak začíná ozývat "heroická sebevražda", saxi ... je mi líto ...

... od jakéhokoliv "tragického heroismu" je k "heroické sebevraždě" vždy jenom krok :(

Bělohradský prostě nechce přijmout, že "stará" Evropa ... diference (a vlastně "doteku" - i tenhle pojem je s post-modernou kompatibilní, saxi :) METAFYZICKÉ(!!!) "legality/legitimity" je již pryč, a to i v oné "slabé" post-modernistické podobě onoho "slabého myšlení", které rezignovalo na pozitivní metafyzické myšlení. Není shopen pochopit, že "starou" Evropu již nelze "oživit", ani v této post-modernistické podobě ...

... vždyť se to ukazuje samo, saxi(!!!) Vždyť, co nám Bělohradský ve svém citovaném:

"Kde se dnes říká NE Unii, říká se ANO Evropě."

... nabízí? ... saxi? Ale jistě: ... jedině sebevraždu, nabízí nám jenom další evropskou poddanost a rozvrat. A to proč, saxi? Hmmm, je to smutné, ale jen a jen "ve jménu" již dávno mrtvého "ideálu" - ano, "ideálu", který jsme "nějaký čas" měli - blížili jsme se k němu, rotovali jsme kolem něj, avšak "ideálu", který je již dávno a definitivně pryč - čas prostě "definitivní věci" ... "dělá".

Nerozumí a nechce rozumět, že "nakonec" Evropa se BUDE MUSET a MUSÍ(!) změnit ve zcela jednotný stát, pokud chce JAKKOLI(!) přežít, žit a pokračovat ve svých "dějinách" ... bohužel, saxi ... Bělohradský stárne - jde mu již spíše o "koncept" ... než o Evropu. A nechápe, že je to především on, kdo by měl toto ZCELA NUTNÉ sjednocování diskursivně podložit, a to tak, aby EU nebyla ta "maastrichtská obluda", nýbrž opravdová "Evropa", i když by mohla "vypadat" docela "jinak".

Víš saxi - drtivá většina evropských intelektuálů dnes naprosto nic nedělá - v zásadě jen a jen "nadává". Jistě, že by se měli o legitimitu, a tedy i korekci tohoto děje postarat - že by měli onu hru legality a legitimity zařídit (což není snadné, protože to aktuálně představuje opravdu "paradigmatický" zlom fakt "jako bejk"), ale kašlou na to a do důsledku na to vlastně ani nemají "brmboš" ( - většinou nikoli vlastní vinou, nýbrž procesem "objektivní" degenerace.

Víš, saxi:

... já-osobně jsem se již podměrně dávno (tak rok dozadu) smířil s tím, že Evropa se bude muset sjednotit "silou", a tedy byrokraticko-technokraticky a s vyloučením těch, kteří budou toto sjednocení sabotovat. Pokud bych mohl bruselským byrokratům a technokratům něco poradit, tak je to opravdu a především:

... "koncept vícerychlostní Evropy" ... (!)

... a je mi docela jedno, jaká ta Evropa bude = košile bližší kabátu - raději byrokraticko-technokratickou Evropu ... než ZASE(!) žádnou. Nejsem totiž sebevrah, a to ani "tragicko-heroický" = pokládající svůj život za "slabý ideál" post-modernistických "diferencí".

Ergo?

O kulturních legitimizacích a korekcích se můžeme bavit ex post - a to vcelku lhostejno jakou formou a v jakých kontextech = budou takové, jaké budou. Dnes je asi již na nějaké předchůdně-zakládající debaty pozdě - když hoří střecha, tak není čas na diskuse o tom, že nám shoří nábytek - bohužel.

Bohužel: ... v "mezních situacích" je skutečně důležitá "základna" oproti "nadstavbě", je důležitější "civilizace" než "kultura", je důležitější "legalita" než "legitimita" a "techné" než "theoriá" - to je jako kdybys nad pacientem s nějakým terminálním záchvatem přemýšlel o tom, zda je metoda, která Tě napadla k jeho akutní záchraně, v souladu s míněními lékařské komory - zda je "profesně košer". "Faustiánství" z nouze je něco jiného než "faustiánství" z plezíru. :(

A proč nám zase hoří střecha? ... jednoduše proto, že evropští intelektuálové zase "zaspali", a to včetně pana Bělohradského ... bohužel. :( Techniko-byrokratický způsob sjednocení Evropy je jistě východisko z nouze, a dle mého jsou si toho i samotní evropští byrokraté-technokraté dobře vědomi - bohužel: ... evropské intelektuální elity je nechaly doslova na holičkách. Měli(jsme) pochopit mnohem dříve, že ignorovaná post-moderna NEMŮŽE STAČIT(!) - "teď" to již jen velmi těžko nějako "dohoníme", pokud to vůbec bylo možné, o čemž důvodně pochybuji a mluvím o tom bohužel už celá léta. "Nastaly časy čiré techniky" - a budeme se muset s tím nějako "popasovat" ... hle: ... "poslední šance". :(

***

Tak :) ... teď musím zase "ke strojům". :)

[13] tresen [11] "Záleží na lupě a na odpovědi na otázku: Where are you from?"

Ano tresen, záleží, odkud člověk pochází. Naše oligarchie je prostě "naše", nikoliv "cizí". :-)

[14] diky za profivyklad, Geone... takhle to dava opravdu smysl.
Jen co se tyce toho 68: prvni slovo, ktere mne pri cetbe toho clanku napadlo, bylo "komuna". To se nijak nevylucuje s tvym vykladem, jen jsem si predstavil mozne prakticke dusledky belohradskeho navrhu- vysvitaji mi z nej obrysy globalni komuny, polozene na zakladech generalni skepse a
"nutnost(i) pracného a "drobného" hovoru nad "malými věcmi" ... "malým způsobem", a v té odpovědnost, že druhého-jiného účastníka hovoru není možné "přemoci" nijak jinak, než tak, že bude vytvořena shoda."
Nakonec vidim nejen tu shodu v hovoru, ale i nad obsahem spolecneho zahonku na dvorecku, ktera se postupem casu z dohody stane pouhou nouzi.

A tohle je teprve zajimave:
"Techniko-byrokratický způsob sjednocení Evropy je jistě východisko z nouze, a dle mého jsou si toho i samotní evropští byrokraté-technokraté dobře vědomi - bohužel: ... evropské intelektuální elity je nechaly doslova na holičkách."
Nad tim take premyslim, vedi v Bruseli, co doopravdy delaji? A ze jsem na to tema vznesl do Zenevy a dostalo se mi kladne odpovedi :0), tak verim, ze ano.
Ony nejen, ze je intelektualni elity nechaly na holickach, ony jim navic vydatne hazi klacky pod nohy, to je to smutne a nakonec i kontraproduktivni, protoze vysledna kase bude uvarena bez namitkovani a v ciste technokratickem duchu.

[15] Pardon, ta [13] je moje. Nějako jsem se zapomněla podepsat. :-)