Tribun

Bláhoví věřili, že se tehdy, před 19 lety, svět změnil k lepšímu. Že přišla revoluce, která smetla starý řád a nastolila nový, lepší. Ale byla to skutečně revoluce? Nemyslím. V roce 1989 nešlo v politické rovině o víc, než o kosmetickou změnu, která na podstatě systému mnoho nezměnila. O převratu se dá mluvit pouze v rovině hospodářské, když byl socialismus rázně a bezohledně nahrazen kapitalismem. Ovšem ani v tomto případě se nedá mluvit o revoluci, protože rok 1989 nepřinesl nic nového, ale pouze návrat k systému, který zde již kdysi existoval a byl opuštěn poté, co děsivým způsobem selhal (nebo se snad projevil ve své bytostné podstatě?). Však jsou také ony události některými nazývány „restaurační převrat", což je mnohem výstižnější, než zavádějící a melodramatická „sametový revoluce".

Mnoho lidí však stále věří v revoluci, věří tomu, že to byl lid, který v roce 1989 způsobil změnu režimu. Sebeklam! Lid je v tom zcela nevině. Lid byl pouze ve správný čas na správném místě, aby mohl sehrát roli komparsu v převratové frašce. Zaslepen příslibem změn, posloužil lid jako užitečný idiot těm, kteří bez patosu a skrupulí celé to divadlo režírovali – komunistickému panstvu, které dávno rezignovalo na ideály revoluce, a nyní si pouze chtělo pojistit své majetky a otevřít si cestu k jejich dalšímu rozhojnění. Suverenita, s jakou se někdejší nomenklaturní kádry transformovali na podnikatele a finančníky, dává tomuto výkladu za pravdu.

Lid byl přesvědčen, že on je iniciátorem změn a tím, kdo tyto změny řídí. Myslel, že vše, co se děje, děje se v souladu s jeho vůlí a v jeho prospěch. Nechal si tak proklouznou „revoluci" mezi prsty. Ideály svobody a demokracie vzaly za své krátce po převratu, jakmile splnily svůj účel, a místo nich přišlo sobectví, prospěchářství a absolutní pohrdání právem. A lid mlčky přihlížel tak dlouho, až ztratil jakoukoliv možnost běh událostí ovlivnit. Proč lidé toužící v roce 1989 po změně promarnili historickou příležitost udělat krok vpřed ve společenském vývoji? Byla to hloupost, naivita, nebo zbabělost? Nejvíc snad to poslední, protože přiznat si, že některé změny, ke kterým dochází, jsou špatné, by zároveň znamenalo přiznat komunismu jeho díl pravdy. Vždyť přiznat si chyby polistopadového vývoje a pokusit se je napravit nedokážeme ještě dnes, devatenáct let poté. Stále platí, že pochybnost rovná se zrada a na čtyřicet let komunistické nadvlády se s úspěchem vymlouvá každý, kdo ve svém životě selhal.

Je pravda, že po hmotné stránce se máme dnes velmi dobře. Jsem ochoten připustit i to, že náš současný blahobyt by nebyl beze změny hospodářského systému možný. Přesto se musím ptát: stačí blahobyt ke štěstí? Prostá zkušenost ukazuje, že nikoliv. Stačí chvíli vnímat svět kolem sebe a je zjevné, že lidé v České republice nejsou spokojeni. Nestrádají, přesto jim něco chybí. Neumějí to však pojmenovat, protože bohatství to není a hledat štěstí jinde než v hmotných statcích se v novém režimu nesluší. A tak hledají, aniž pořádně věcí co. Jako když se žíznící snaží uhasit žízeň jídlem. Může se třeba přejíst k prasknutí, žízně se nezbaví. Naše situace je stejná. Obklopujeme se materiálním bohatstvím v naději, že nám dá zapomenout na to, co nám chybí. Jenže všeobecná podrážděnost, agresivita, nenávist, závist a „blbá nálada" nám vždy znovu připomenou, že něco je špatně.

Tak co nám chybí? Svoboda a demokracie! V tomto směru rok 1989 žádné zásadní změny nepřinesl. Máme svobodu? Ovšem, můžeme si svobodně vybrat, budeme-li poslušní uvědoměle, nebo neuvědoměle. Můžeme volit z toho, z čeho je nám povoleno. Na výběr nám dává „volný" trh, který je ovšem zcela v moci obchodníků. Moc přešla ze stranických sekretariátů do správních rad nadnárodních korporací, které přidělováním či odebíráním investic a manipulací s trhem ovládají národy mnohem spolehlivěji, účinněji a rafinovaněji, než si kdy dokázala představit Kominterna a všichni sovětští poradci dohromady.

Ovšem, máme svobodu slova. Svobodu slova, která znamená právě jen tu svobodu slova. Komunistický režim alespoň svým odpůrcům přikládal váhu a projevoval svým způsobem úctu, když se je snažil umlčet. Dnešní režim své odpůrce jednoduše ignoruje. Ať si říkají co chtějí, je to jejich právo. Nikdo však nemá povinnost jim naslouchat.

Ovšem, zrušili jsme zastaralou a primitivní formu cenzury, kdy stát určoval, co je pro lid vhodné a co nikoliv. Dnes máme cenzuru efektivnější a rafinovanější – autocenzuru. Novinářům již nikdo nediktuje, co mají psát, sami velmi pečlivě váží, co a jak zveřejní, aby neriskovali ztrátu zaměstnání, nebo přízeň inzerentů. Hypotéka je ten nejbezpečnější žalář. Jenže cenzura nepřestane být cenzurou jenom proto, že ji pod záminkou vlastnického práva provádějí soukromé společnosti.

Ovšem, máme pluralitní demokracii a svobodné volby. Takže zatímco dříve bylo na výběr mezi kandidátkou Národní fronty a jejím odmítnutím (což bylo nebezpečné a většině lidí lhostejné), dnes je na výběr mezi přehršlí bezvýznamných straniček, nebo všemocným tandemem ODS – ČSSD. Dvě strany, které se liší rétorikou, nikoliv politickou praxí. Jsou jako římský bůh Janus se dvěmi tvářemi. Je jedno, kterou tvář si vyberete, stále je to jeden a týž Janus. Možnost volby je pouze iluzorní. Není to nic víc než hra na demokracii, jejímž cílem je pod rouškou voleb zbavit občany – ty „suverény pěti minut" –  jakékoliv možnosti ovlivnit věci veřejné.

V roce 1948 dokázala KSČ totálně ovládnout celou společnost díky dvěma okolnostem: zaprvé zcela paralyzovala konkurenční strany, když se jí podařilo dosadit do nich sobě věrné, kteří pak odvedli pozornost těchto stran od KSČ a nasměrovali je do vzájemných rozmíšek. Zadruhé kompletně ovládla silové resorty, především Ministerstvo vnitra. Situace dnes? ČSSD se v souladu s plánem, který navrhl Miloš Zeman, snaží rozložit a paralyzovat menší strany pomocí personální politiky. A šelma Langer z ODS se na Ministerstvu vnitra činí způsobem, za který by se ani Rudolf Barák nemusel stydět.

A pak je tu samozřejmě hospodářství. Odvrhli jsme systém, který bezostyšně drancoval přírodní zdroje a nemotivoval lidi k aktivitě; systém, ve kterém platilo „kdo nekrade, okrádá rodinu"; systém, který produkoval nekvalitní a nepotřebné výrobky, které byly prodejné jen proto, že byly jediné na trhu. Místo toho jsme přijali systém, který bezostyšně drancuje přírodní zdroje, nemotivuje k jiným než sobeckým aktivitám; systém, ve kterém platí „kdo nekrade je neschopný hlupák a okrádá rodinu"; systém, který produkuje nekvalitní a nepotřebné výrobky, které jsou prodejné jen díky nízké ceně, sofistikovanému marketingu a díky tomu, že jsou jediné trhu. Nový systém přináší pouze dvě věci navíc: podporuje koncentraci zdrojů (a tím i moci) v rukou hrstky a je zcela nekontrolovatelný, protože je založen na soukromém vlastnictví, které bylo postaveno na roveň právu na život a tabuizováno.

Už slyším ty námitky: „Ty nevidíš, co vše bylo dříve zakázáno a dnes se smí?. V kultuře, v politice, v hospodářství, ve všem? Až dnes máme svobodu!" Opravdu máme všichni stejnou svobodu, stejnou možnost volby? Není to spíše tak, že k čemu dříve opravňovala Rudá knížka a věrnost straně, k tomu dnes opravňuje bohatství a věrnost trhu? Stále platí, že ne všichni mají stejnou možnost volby, protože někteří jsou ve výhodě. Dnes jsou to ti, kteří mají hojnost peněz. Kdo má, může, kdo nemá, nemůže. Někteří lidé to považují za správné, věří, že svoboda volby založená na bohatství je nejlepším možným řešením. Budou tvrdit, že každý má možnost zbohatnout, ale to není nic než pokrytectví, protože zbohatnout znamená získat něco z bohatství těch, kteří již bohatí jsou. A kdo z nich se dobrovolně vzdá části svého bohatství? Dnešní svoboda je podmíněna bohatstvím. Tohle jsme chtěli?

I když to tak možná vypadá, nejsem zastánce starých pořádků, nepřeji si návrat před listopad 1989, jsem pouze roztrpčen tím, že vše nové je nekriticky přijímáno a vše staré nekriticky odmítáno. Bez rozmyslu, bez diskuse, bez argumentů. Rok 1989 přinesl příležitost pro skutečnou změnu a my jsme ji promarnili, protože jsme nepřemýšleli, nepřijali plnou odpovědnost za svůj osud a spokojili se zjednodušeným a schematickým řešením: komunismus = zlo, kapitalismus = dobro. Ale tak to není, věci nejsou zlé či dobré sami o sobě. Zlý či dobrý je jedině způsob, kterým jsou věci používány a lidé, kteří je používají. V důsledku tak nemáme lepší a spravedlivější řád, ale pouze jiný řád, výhodný pro jiné skupiny lidi. Prokletím české společnosti je, že uvěřila propagandě o tom, že lidé spojení s budováním kapitalismu jsou automaticky dobří a nemohou konat zlo, zatímco ti, kteří nevěří v neviditelnou ruku trhu, jsou nevyhnutelně zlí a nesmí jim být popřáno sluchu. Důsledkem je polarizace společnosti, nevraživost, hrubost a napadání za odlišný názor, za jakoukoliv pohybnost o jediné správné cestě.

Znova se ptám, opravdu jsme si pomohli? Listopadový převrat byl marný. Změnila se pouze forma, podstata zůstala. Stále vládne menšina nad většinou, stále jsou lidé manipulování a zneužívání v sobeckém zájmu hrstky, zákony stále platí pouze pro ty, kdož jsou tak slabí, že si nemohou dovolit je porušovat. Kde je ta opěvovaná změna k lepšímu?

Taková otázka je plně legitimní a zcela na místě. Zejména v době výročí 17. listopadu 1989, kdy se média plní oslavnými články na nový řád a zároveň jsou soustavně připomínány chyby řádu svrženého. Nemohu se zbavit dojmu, že pouze proto, aby byla odvedena pozornost od současnosti a frustrace lidu nasměrována do míst a času, kde nemůže nic změnit.

Za naši současnou situaci jsme zodpovědní my sami, tady a teď. Je na čase přestat se vymlouvat na komunisty, dávno zbavené moci, a babrat se v minulosti, kterou stejně nelze změnit. Můžeme změnit budoucnost, o to bychom se měli pokusit. Pro začátek stačí málo – připustit si, že i antikomunista se může mýlit.